zobrazit:

Yamaha DTX-Multi 12 - elektronický multipad

Testovaný nástroj(e): 

Elektronický multipad Yamaha DTX Multi 12. Nástroj z rodiny vícezónových elektronických bicích nástrojů, konstruovaných jako kompaktní přístroj, obsahující pady, zvukový modul a sekvencer. Externě je možné připojit nožní ovladač hi-hat, pad pro velký buben a další přídatné pady. Nástroj je kompatibilní s PC a je uzpůsoben pro práci v programu Cubase. Balení obsahuje síťový adaptér a instalační DVD-ROM. Maloobchodní cena je 16290 Kč

Před nedávnem jsem testoval multipad DD-65 stejného výrobce. Zprvu jsem přesně nevěděl, jestli ho definovat jako cvičítko nebo plnohodnotný nástroj. Tentokrát je to od začátku jasné. Yamaha DTX Multi-12 je přístroj určený pro profesionální použití. Tomu odpovídá jak jeho úroveň, tak i cena. A tím bychom mohli vše začít, shrnout i ukončit a vytvořit tak rekord v nejkratším nástrojovém testu, který byl kdy pro Muzikus napsán... Ale já se přece jen rozepíšu, a pokud budeme brát následující text jako příběh, ve kterém byla pointa vyřčena hned na začátku, můžeme se bez obav o výsledek zaměřit na podrobnější pohledu.

Nástroj je z rodu takzvaných multipadů neboli „ploten“, které na trh jako první v polovině osmdesátých let vyslala firma Roland. Tehdejší „sporáky“ čítaly osm úderových ploch a od toho se také odvíjel název nejproslulejšího modelu. Novější výrobky Roland, Alesis i dalších firem mají většinou úderových ploch víc. V případě DTX-Multi 12 je to dvanáct úderových padů, které můžeme využít jednak jako triggery zvukových vzorků, jednak jako spouštěče rytmických smyček z patternové sekce.

Pady jsou rozděleny na šest hlavních čtvercových plošek pro hru špičkou paliček a na šest dalších tubovitých padů umístěných na horním a spodním okraji. Ty jsou určeny pro úder hranou paličky. Možnost použití různých částí paličky znamená kromě věrnější simulace rimů nebo bellů, na které je přirozenější hrát hranou, také lepší pocit z hraní činelových zvuků.

Pokud jde o zbytek horní plochy nástroje, najdeme zde potenciometr pro celkovou hlasitost, ovladač interního metronomu, tlačítka pro listování v parametrech a ve zvukové bance, světelný indikátor jednotlivých padů a podsvícený displej.

Na boku jsou k nalezení otvory pro USB „dovnitř a ven“ (s odlišným tvarem pro konektor). Zadní panel pak nabízí i další očekávatelné „tělesné otvory“: Výstup na sluchátka se samostatným nastavením výstupní úrovně hlasitosti a dva linkové výstupy stereokanálu. Vedle se nacházívstup aux, opět s knoflíkem pro samostatné nastavení vstupní úrovně, a dvě zdířky pro MIDI „dovnitř a ven“. Další vstupy jsou zde pro možnost připojení až pěti externích padů. Zbývá ještě vstup pro dvanáctivoltový síťový adaptér a tlačítko Power On a ohledně ovládacích a připojovacích prvků jsme, řekl bych, komplet.

Úderem vpřed

Než se dostaneme k tomu, jak vlastně nástroj zní, věnoval bych se pocitu ze hry. Aniž by totiž byl takový přístroj zapnutý, můžeme i bez šťávy zjistit mnoho o tom, jak se nám na nástroj bude hrát. Základem dojmu ze hry na pad stále zůstává to, jak věrný je odskok paličky v porovnání se zkušeností z blány akustického bubnu. Odvíjí se od toho nejen celkový komfort hry, ale také možnost použít při hře technické prvky, u kterých se používá odrazu paličky. Schopnost dobrého odrazu plochy je proto velmi důležitá.

Na druhou stranu na pad, který by odrážel tvrdě jako dřevěná deska stolu, by se sice hrál dobře tlačený vír, ale hráč by asi za chvilku odcházel s puchýři a bolavými prsty. Svou roli hraje také hlasitost úderu, který u elektronické plochy, pouze spouštějící jiný zvuk, očekáváme co nejmenší. obře vyvážit měkkost a pruživost úderového padu - to je oč tu běží.

V případě DTX 12 je potřeba připočítat i to, že pady jsou určeny nejen pro hru paličkami, ale i rukama. Odpovídá tomu jejich měkký povrch, perkusní údery jsou příjemné a nebolavé, snadno si jde zvyknout na simulaci úderu na kůži nástrojů, i když ta detailní citlivost akustického nástroje tu pochopitelně být nemůže (ani z hlediska zvukových reakcí povrchu, ani z pohledu fyzického kontaktu s „živým“ instrumentem).Při hře paličkami se projevuje tato měkkost padů pozitivně při silnějších a akcentovaných úderech, které do ruky nebolí, jako tomu bývá u tvrdších ploch. Na to, že jde o gumový povrch jsou pady také příjemně tiché. Odraz paliček je sice měkčí (a snad až příliš měkký pro pianissimo dynamiku), ale i tak je dostatečný pro většinu úderových technik.

Při stavu nástroje „unplugged“ jde na pady s trochu větším tlakem hrát i různé typy vírů apod. Horší je už obraz této dynamické situace při hře se zapnutými zvuky. Přestože jinak poslouchají pady hráče na slovo, při tichém víření se přece jen projeví slabina většiny elektronických padů - jemný vír prostě triggery „nepoberou“. Výsledkem je nepřesvědčivý a občas přerušovaný chuchvalec rychle se opakujícího zvukového vzorku bez potřebné kontinuity, která provází skutečné sypké víření na reálném bubnu. Tady budou prostě ještě muset vývovojové laboratoře firem zapracovat. Ale věřím, že za pár let se někdo z výrobců elektronických bicích objeví s převratným řešením, jak víření malého bubnu zvukově lépe nasimulovat. Nemluvím teď samozřejmě o zvuku víření, které je v jednom zvukovém vzorku, tam v době samplingu není problém, ale mám na mysli skutečné fyzické provedení víru paličkami na pad.

Dodat ještě musím to, že pro výslednou citlivost je samozřejmě důležité, jaký režim citlivosti padů zvolíme. Nástroj nabízí šest volitelných setupů, od nastavení citlivosti padů na širokou dynamiku hry paličkami až po nejjemnější senzitivitu snímání hry prsty například při tablových zvucích.

Kombajn

Tímto slangovým označením bych pojmenoval kapitolu, ve které se podíváme na elektronickou část celého zařízení a na zvukový modul.

Možností editace zvuku je v DTX-Multi 12 opravdu hodně a dají se přirovnat k podobné nabídce u syntezátorů pracujících s hotovými vzorky. U každého zvuku můžeme ovlivňovat výšku ladění, délku dozvuku a náběh ataku i další parametry obálky. Další možností je zvolení panoramatického umístění ve stereu, přidání efektů chorus a reverb a finální ekvalizace vzorku.

Nástroj obsahuje 1061 zvukových vzorků bicích nástrojů a 216 chromaticky laděných zvuků a vzorků klávesových nástrojů. Sdružovat si je uživatel může v rámci 200 volných míst pro osobní sady, 50 sad je presetových od výrobce. Opravdu vítám tak velké množství volných paměťových míst pro individuální sety, protože málokdy se mi stalo, že bych v modulu nějakého elektronického bicího nástroje používal presetové soupravy bez zásahu editačních úprav. Spousta z presetů bývá spíš jakousi prezentací zvuků a možností nástroje než reálnou sadou k praktickému použití. Možnost nakonfigurovat si osobní sady v dostatečném množství „od čistého stolu“ je proto to nejideálnější řešení.

Zvuky, které multipad obsahuje, snesou opravdu ta nejpřísnější měřítka. Ať už se jedná o probarvenost vzorků, o jejich dlouhý a „nestrojově“ přirozený sustain, či o charakteristická přeznění a zvukové špíny, typické pro akustický rys některých konkrétních nástrojů. Pokaždé jde o důvěryhodný zvukový model, s nímž se dá případně dále zacházet editací v nástroji. Zvuky mají analogovou měkkost, krystalické výšky a mnoho detailů, které především v dozvukové části úderů „dělají“ daný instrument. Lahodou pro uši jsou proto vzorky, které jsou založeny na delší dozvukové difuzi - údery činelů apod. Stejně tak jsou velmi dobře pojaty například malé bubny, které samy o sobě často obsahují ve zvuku různé zázněje a pazvuky a nejsou to zdaleka ty dokonale vycizelované „ideály“. Právě díky tomu pak ale v celé sadě zafungují přirozeně a nepůsobí sterilně. Pokud máte zkušenost s nahráváním akustické sady, dobře víte, jak diametrálně odlišný je obraz jednotlivých nástrojů sady a jak odlišnou hmotu pak poskytne celek. To, co bychom měli tendenci ve zvuku samotného bubnu odstranit, najednou plní funkci zvukového tmele. A tohoto faktu si byli, jak vidno, zvukoví inženýři v Yamaze dobře vědomi...

Kromě samotné banky zvuků je v nástroji obsažena také sekvencerová část. Jsou v ní přednastavené presetové patterny, ale uživatel zde opět najde také volnou kapacitu pro vlastní patternové fráze v počtu padesáti volných míst. Patterny je možné přehrávat buď jednorázově nebo v opakujících se smyčkách. Spustit je můžeme také zvoleným padem, a mohou tak být i součástí konfigurace soupravy.Interní metronom je možné nastavit v rozmezí 30-300 BPM, nechybí ani funkce Tap Tempo pro intuitivní „naklepání“ tempa.DTX-Muti 12 je samozřejmě možné spojit s počítačem a kromě práce se zvukovými vzorky, jejich zálohováním, editací a výměnou, je k dispozici kompatibilita s programem Cubase. Z modulu se tak může stát i dálkový kontrolér ovládání tohoto programu. Balení proto obsahuje mimo jiné i instalační DVD ROM Cubase AI5. Přiznám se, že do této části možného využití multipadu jsem se už nepouštěl a zůstal v pohledu na DTX Multi -12 v prvním plánu jeho užití coby bicího nástroje.

Dožínky

Abych zůstal u estetiky předchozích názvů kapitol, evokujících dělnicko-rolnické úsilí našich předků, shrnu tak i veškeré nabyté dojmy. Jak z napsaného vyplývá a jak je již i předběžně shrnuto v samotném úvodu, multipad Yamaha DTX-Multi 12 je bezpochyby jedním z nejlepších nástrojů své kategorie. Kvalitní úderové pady, špičkové zvuky, bohatá škála editačních možností, dostačující sekvencerová jednotka, kompatibilita s PC i Mac... Není nač si stěžovat. Samozřejmě, mohl bych znovu připomenout tu výtku špatné simulace tlakového víru, ale v tomto případě si opravdu musíme počkat na dokonalejší technologie budoucnosti. Abych v povinné tabulce kladů a záporů neměl pouze ty plusové položky, uvádím jako zápor právě otázku citlivosti padů, ale zástup kladných vlastností DTX-Multi 12 přesto v celkovém pohledu jasně vítězí.

vestavěné pady: 12

externí vstupy pro pady: 5 (1 x třízónový, 4 x mono)

polyfonie: max. 64 hlasů

paměť pro vzorky: 100 MB

zvuky: 1061 bicí, 216 melodické

bicí sady: 50 presetů, 200 volných míst

kapacita sekvenceru: 152 000 not

displej: podsvícený LCD, 2 řádky po 16 znacích

napájení: 12V adaptér

Mimochodem, počátek elektronických bicích spadá už do začátku sedmdesátých let, kdy se objevily první komerčně použitelné nástroje s moduly, založenými na analogové syntéze. Dalším výrazným milníkem byly nástroje firmy Simmons, které na konci sedmdesátých let odstartovaly módu elektronických bicích zvuků, trvající téměř celou další dekádu. Generaci kompaktních elektronických bicích nástrojů, obsahujících v jedné „krabici“ úderové pady i modul, pak uvedla firma Roland v roce 1985 svým prvním Octapadem.

Klady: 
kvalitní odskok padů
špičkové zvuky
bohatá škála editačních možností
dostačující sekvencerová jednotka
kompatibilita s PC i Mac
Zápory: 
nedostatečná senzitivita padů na některé odrazové techniky (zejména jemný tlakový vír)
Autor: 
Martin Vajgl